EnergySystem

21.2. 2012 

Dnešní povídání bude možná více srozumitelné těm, kteří již sami s hlubinnou abreaktivní psychoterapií pracují. Jde o to, jestli pracují správně. Poslední dobou slýchám často informace, že během sezení se dějí i jiné věci, než se jen procházejí a zpracovávají problémy. Často spousta těchto “terapeutů” má pocit, že k tomu musí ještě něco navíc přidat. Jenže pokud chtějí člověku pomoci, měli by pracovat tak, jak se má. Tedy tak, že pomohou člověku metodou, která je ověřená a nebudou na ní nic měnit.  

Co v poslední době slýchám…”Byla jsem u paní a ta během práce volala anděly, aby nám pomohly…” dále…”Sezení jsme na chvíli přerušili a paní mi vysvětlovala, co jsem vlastně viděla, co jsem procházela…”. To je strašné! Tito lidé vůbec nepochopili, jak mají pracovat. Je na nich přece velká zodpovědnost – přijde klient a čeká vyřešení svého problému, pomoc. Jenže takto jim problém přetrvá a navíc utratí více peněz za další nesmyslná sezení. Často pak slýchávám, že tato metoda nefunguje, že je špatná, ale málo koho napadne, že je problém v člověku, který tímto způsobem pracuje. Přemýšlela jsem, čím je to způsobeno. Došlo mi to asi po mailu jedné absolventy kurzu, která napsala…”Raději si přivolám na pomoc anděly, aby mi pomohly tu mou karmu vyčistit. Ta metoda (HAP) je asi dobrá, ale trvá hrozně dlouho a já se nechci trápit”. Měli bychom si uvědomit, že andělé, jako nehmotné bytosti nám mohou pomáhat, ale ne čistit naši karmu. Mohou nám dát podporu a sílu při řešení různých problémů, ale za nás nikdo nic nevyřeší!  Podle mého názoru je na vině spousta seminářů a kurzů a lidé jsou z tolika informací zmateni. Objeví se první problém a oni mají za to, že se vrátí k informacím, které již někde jinde slyšeli. Je to škoda… 

To, že některé sezení se nevyvíjí, je často chyba terapeuta. Na něm je vedení sezení a práce s klientem. Buď má málo praxe, nebo jen vidinu toho, až klient na konci vytáhne peněženku.  Na druhé straně klient, který na sezení přijde, tak by měl mít jasno, zda se svého problému chce zbavit, či nikoli.  Pokud si jdu vyřešit nějaký problém, který mě tíží, tak to celé netrvá déle, než 3h. Jsem rozhodnutá svůj problém řešit a poslouchám příkazy toho, kdo mě audituje. Některá sezení mohou být delší a to z nejrůznějších důvodů – klient si hůře vybavuje, nebo řeší podružný problém a ten hlavní nechává, až jak toto sezení dopadne. Déle bývají sezení s lidmi, kteří jsou pod nějakým vlivem léků…většinou to jde také, ale je nutno počítat s větším časovým rozsahem.  

Co tedy poradit zájemcům o sezení touhle metodou….pečlivě si vybírat svého terapeuta. Když k němu přijdete, nedejte na sladké řeči. Vnímejte tu osobu a prostor, kde má sezení probíhat. Nejsou vhodné žádné vonné tyčinky, nebo svíce. Nelehejte si u terapie (usnete). Při této terapii sedíte a máte pouze zavřené oči. Pokud by se terapeut pokoušel navodit Vám nějaký stav – utečte!   

Problém je v tom, že v dnešní době se roztrhnul pytel se zázračnými léčitely, terapeuty…lidé bohužel mají rádi divadlo, rituály…Je to však nutné? Podle mě ne, žiji na této zemi v reálném životě a chci proto reálně řešit své záležitosti. Ráda stojím pevnýma nohama na pevné zemi. A jen výsledky ukáží, jaká metoda je správná pro daný problém. Faktem je, že lidé jsou člověk od člověka jiný. Někomu vyhovuje to, druhému tohle. Výběr je zcela na každém jednotlivci. Není však možné různé metody kombinovat – zvláště sezení, které probíhá regresí. U jiných oborů to možné třeba je, ale je důležité dodržovat zásady každého oboru. Nelze to aplikovat vždy a všude.  

Vyvarujte se terapeutů, kteří mají už viditelný problém. Když někam na sezení přijdete, všímejte si. Terapeut by neměl být nervózní, nejistý, nebo Vám nesedět jiným způsobem. U tohoto člověka se budete svěřovat…proto by jste k němu měli mít důvěru. Je zde pro Vás a proto, aby Vám pomohl.  

   

27.11. 2011 

Tentokrát bych chtěla napsat něco o sezení při regresní terapii. Spousta klientů, kteří přijdou řešit nějaké svoje problémy už sami nahlédli do nějakých jiných terapií. Jde většinou o meditační cvičení, vizualizaci, symboliku. Jsou potom takto zvyklí pracovat. Jenže – přijdou na regresi a nastává problém. Nejsou často schopni procházet danou událostí v realitě. Neustále se jim objevují symboly, barvy a to není pro tuto práci žádoucí, problém se nedá zpracovat a cesta je pak velmi dlouhá. Pokud tedy budete chtít svůj problém řešit regresí, pokuste se alespoň na toto sezení zapomenout, co jste byli doposud zvyklí dělat. Určitě se na  sezení neobjednáváte ze zvědavosti, ale chcete řešit problém, který se Vám jiným způsobem zatím nepodařilo zvládnout. Mějte na vědomí, že auditor, který regresi vede Vám chce pomoci a určitě Vás nechce trápit. Jde při sezení o to, aby jste si dobře vybavovali ten úsek života, kde se problém objevuje a byli tak schopni pokračovat dál do minulosti až k události, která tento problém vyvolala (může jich být i více).  

Pokud na toto sezení přijdete, měli by jste vědět, že sezení vede terapeut a ne klient. Je to důležité, protože jste k němu přišli z důvodů zpracovat nějakou negativní událost, která Vám vadí. Když se někde školíte, také nevedete toto školení, ale posloucháte informace lektora. Čekáte, že se něco dozvíte a to obohatí Vaše vědění. Stejně tak, jako při regresní terapii přicházíte, aby jste něco získali. Zkušený auditor dobře rozpozná, kde se Vám prochází událost hůře a kdy je problém zpracován. Ten, ke komu přijdete si zaslouží Vaši důvěru. Samozřejmě si vybíráte sezení u někoho, u koho už někdo z Vašho okolí byl a svůj problém vyřešil – tedy na doporučení.  

Měla bych zde uvést pár drobností, když se objednáte u někoho bez předchozího doporučení. Máte právo požadovat nějaké potvrzení, nebo certifikát, zda terapeut prošel odborným výcvikem (lze vše pak ověřit). Neměl by to být rozhodně člověk, který před Vámi mává rukama, nebo se Vás snaží dostat do nějakého tranzu, nebo hypnózy. Místnost, kde sezení probíhá by měla být samostatná a ne průchozí, kde je možnost, že by Vás někdo rušil. V takové pracovně by neměla být žádná vonná tyčinka, nebo aromalampa. Vůně by Vás mohly podvědomě zavést tam, kde případný problém není. Prošli by jste jinou událostí, kterou by Vám tyto vůně mohly podsunout. V průběhu sezení neanalizujte, neveďte vysvětlování toho, co vidíte. Prostě jen procházejte a nechejte vše na auditorovi. O věcech, které Vás zajímají si můžete popovídat až skončíte. 

Pokud si vyberete dobrého terapeuta a budete se držet jeho pokynů, budete odcházet spokojeni a odlehčeni od problému, se kterým jste přišli. Připravte se však na to, že nejde o meditaci, že svůj příběh na konci neměníte (občas to někdo dělá a je to špatně!). Důležitou je důvěra z obou stran a odhodlání na sobě pracovat a pod odborným dohledem. Někdy může být práce zvládnutá za jedno sezení, jindy jich je potřeba více. Vše záleží od rozhodnutí klienta zbavit se potíží, kolik má pro tento problém událostí (někdy jich je mnoho) a také hodně záleží na praxi samotného auditora. Je bohužel mnoho takových, kteří si myslí, že po týdenním kurzu mohou řešit vše.  

Pokud někoho tato problematika zajímá, tak mohu doporučit jediné. Absolvujte kurz sami! Za týdenní pobyt si sami na sobě zpracujete spoustu svých potíží a naučíte se rovněž pracovat, jako auditor. Nejlépe je jet na kurz ve dvou. Máte tak jistotu, že můžete po návratu domů pokračovat v práci jeden na druhém. A to vše za velmi příznivou cenu. Časem sami zjistíte, že je tato metoda velmi účinná a třeba ji začnete vykonávat Vy sami. Kurz však není vhodný pro osoby, kteří se psychiatricky léčí – užívají psychofarmaka. Na kurzu se dozvíte o tom, jak pracuje naše psychika, o sobě samých a nahlédnete s určitostí do minulosti tak vzdálené, kdy si doplníte informace o sobě i o různých kulturách. Naše vzpomínky jsou nevyčerpatelné. Když si v životě vyřešíme svoje problémy a neduhy, můžeme se začít dívat na místa, kde jsme žili šťastní, na místa, která jsou nádherná a to už se všechno prochází mnohem příznivěji, než když řešíme potíže.
 

10.9. 2011 

Tak…na výzvu pana Dragomireckého se ozval jediný člověk….raději si však celé sezení zaplatil, než aby odevzdal svůj invalidní důchod, který dostal na svou “schizofrenii”. Kde je chyba? Nedivím se lidem, kteří mají takový důchod třeba 10 let. Vyšli už ze svého oboru, těžko najdou místo a ještě s “papíry na hlavu”… Ale lidé, kteří mají takový důchod rok, dva…jsou mladí a mají celý život před sebou…to nelze pochopit. Je v tom lennost? Pohodlnost? Jak si dále představují svůj život? Mají ho plný omezení…žádný řidičský průkaz, užívání psychofarmak, hospitalizace na psychiatrii (ta je pro pacienty psychiatrie podmínkou, pokud nechtějí o důchod přijít). Nerozumím tomu.  

Přitom je to celkem jednoduché. Buď chci žít svůj život a sama si jej řídit, nebo se podvolím a nechám ho řídit někým jiným – přivtělenými dušemi, doktory, nebo jiným dohledem, například někoho z rodiny. Nějak ztrácíme, jako lidé zodpovědnost nad sebou samými. Jsme zahlceni supermarkety, televizí, počítači…ale kde je náš život? Když má někdo problém, raději si vezme prášek. Je to rychlé, jednoduché a zase tolik to nestojí. Je to však omyl…nákupy, laciné filmy a krvavé zprávy nás šťastnějšími neudělají.  

Byla u mě klientka, která nesnášela celou svou rodinu. Bylo jí už kolem 50 let, takže skoro celý dospělý život byla na někoho z rodiny naštvaná, příbuzenstvu se vyhýbala. Přitom jí však bylo líto, že je jako by sama. Měla dva mladší sourozence, se kterými se však nestýkala. Oni by chtěli…ale paní je odmítala pustit do svého života. Až ve svých 50 letech se rozhodla, že by s tím něco udělat mohla, pocit samoty byl pro ni těžký. Sezení trvalo skoro 4h. Prošla si nespravedlnostmi v dětském věku, kdy musela za mladší sourozence lecos udělat, občas je pohlídat…kdy přitom chtěla dělat něco jiného. Prošla si také pár minulých životů, kdy se o tyto své sourozence starala, buď byli jejími rodiči a potřebovali ve stáří její pomoc, nebo to byly její děti, kvůli kterým si musela lecos odepřít. Při sezení se u této paní střídala lítost se vztekem…jakmile jsme však vše zpracovaly, bylo po všem. Odcházela taková moudřejší. Už znala příčinu toho, proč je pořád odmítala. Asi po měsíci mi volala s tím, že má konečně svou rodinu a cítí se šťastná. Jen litovala toho, že vše řešila tak pozdě. Uvědomovala si, kolik krásných chvil jí uteklo.  

Kolikrát jsem přemýšlela, jak by se asi lidem žilo, kdyby tyto výdobytky naší společnosti prostě nebyly. Myslím, že celkem dobře. Měli bychom více času nejen na sebe, ale i na své blízké. Problémy by jsme řešili myslím efektivněji. Dnešní lidé globální společnosti se nechají ovlivnit reklamou, módou a tím, co jim  současná společnost nabízí. Rychle spěchají nakoupit, protože jim došel leták, že jsou akce…slevy. Všechno, co nakupujete – skutečně to potřebujete? Jiné problémy nemáte? Já osobně si myslím, že každý člověk má nějaký problém a ten by měl řešit. Jenže je zasune někam do šuplíku, místo toho, aby jsme se ho zbavili na dobro. 

 

2.8. 2011 

Dnešním tématem jsou psychiatrické případy. Touto terapií se řeší příčiny těchto onemocnění. Nejde jen o zpracování různých nutkavých projevů, ale v první řadě jde o působení tzv. přivtělených duší. Známé jsou případy sebepoškozování, neurózy, deprese, panické poruchy a další. Pokud jsou přivtělené duše odvedeny, je vhodné i přes to celý problém zpracovat.  

Pokud řešíme například trauma znásilnění, zneužívání, nemusí odvedení duší vždy pomoci úplně. Poctivým auditováním klienta nakonec přijdeme na to, že se mu to v minulosti stalo již vícekrát. To tedy znamená, že naše duše si pamatuje všechny tyto události. V dnešní době, pokud je osoba schopna o tomto traumatu mluvit se svým psychologem, psychiatrem se řeší jen současný život. Většině těchto lidí to však nepomáhá. Jakmile však zpracují všechna tato traumata (i v minulosti) dochází teprve k uvolnění. S tématem znásilnění, nebo zneužití se opět prochází všemi běhy, tedy kdy se to stalo klientovi, kdy to on dělal jiným, kdy to sám viděl, jako svěděk.  

Sebepoškozování a pokusy o sebevraždu se řeší stejně, jako předchozí. Klient tak může zjistit, kolikrát si byl schopen ublížit a zda tím vyřešil svou situaci. Dochází k velkému uvědomění toho, že tyto činy jsou zbytečné a nepřinášejí úlevu, jakou si člověk představoval.  

Stejně tak deprese a panické poruchy mají svou příčinu. Jednou jsou opět přivtělené duše, další příčiny jsou v minulosti. Jako závažná se považuje schizofrenie. Podle praxe se ukazuje, že její příčinou jsou téměř vždy „pouze“ přivtělené duše. Pokud je odvedeme, všechny příznaky mizí! Lidé už neslýchají hlasy, které jim buď něco našeptávaly, nebo přikazovaly.  

V této době připravuje pan Dragomirecký studii o schizofrenii, kterou by mohl předložit psychiatrické základně. Problém je však s tím, že lidé, kteří tuto „nemoc“ mají nechtějí, aby se mezi lékaři výsledky a práve zveřejnily. Mají strach, že přijdou o svůj důchod, o své pohodlí. U těch starších to lze pochopit, práci už těžko seženou. Ale ti, co jsou stále mladí a mohou tak začít život nezatížený omezením, tam to příliš pochopit nelze. Chceme být zdraví? Chceme žít bez těchto omezení?  

Já bych asi začala s přesvědčováním doktorů u „lehčích“ diagnóz. Je spousta traumatologií pro léčbu bolesti. Velká spousta paciaentů trpí celoživotně bolestmi a jejich vyšetření nevyjazují příčinu. Tito lidé jsou závislí jen na lécích, které se postupně mění za silnější, ale jinak se s tím nedá nic dělat. Nedá? Praxe ukazuje, že naopak. Kolik je lidí, které bolí často hlava, mají migrény? Spoustu lidí bolí záda, klouby…Samozřejmě je nutné vyloučit příčiny, které způsobily nedávné úrazy, degenerace a nevratná poškození. Ale i tak se dají tyto bolesti zmírnit, aby se s nimi dalo lépe žít. Mohlo by se teď zdát, že jsem odbočila od tématu…nikoliv. Bolest způsobuje beznaděj, později se vyvíjí deprese, člověk rezignuje. Jsou mu však naordinovány další léky na potlačení těchto projevů. Jenže tím se nic neřeší!  

Stát dnes šetří, hlavně na nás obyčejných lidech. Škoda, že nezačínají ti ve vládě nejdřív u sebe. Doplácí na to jen obyčejný člověk. Přitom by si mohli uvědomit, že pokud lidé nebudou schopni pracovat, nebusou si žít tak dobře, jak žijí. Jsou vlastně našimi zaměstnanci. Jejich platy jsou vytvořeny z našich daní. Proto si myslím, že by se nad tím měl každý zamyslet. To znamená i ten, kdo přijde na terapii, protože má nějaký problém, který doktoři nejsou schopnin vyřešit. Pokud se vše povede na takovém sezení, je nutné o tom mluvit. Jen tak si začnou kolem všichni uvědomovat, že lze člověku pomoci i jinou cestou. Nebolestnou, celkem rychlou a bez farmak. 

1.6. 2011 

  

Hodně Vás zajímají přivtělené duše a jejich odvádění. Ale jak v rubrice o duších píši, toto odvádění je závislé na znalosti auditování – Hlubinné abreaktivní psychoterapie. Bez těchto znalostí by odvádění duší nešlo tak dobře a v takové míře, jak to jde.  

Spousta lidí má z regrese velký strach. Někdy mají po prvním sezení smíšené pocity, myslí si, že si vymýšleli a že to k ničemu není. Většinou se to stává u těch terapeutů, kteří nejdou správným postupem. Často s klientem neproberou problém OD TEĎ směrem zpět, ale rovnou jdou do daleké minulosti. Pro klienta je to trochu jednodušší, když se dívá na události, které byly tak dávno…Pokud však nezpracuje problémy v současném životě, je toto sezení celkem zbytečné. Neřeší daný problém, který je však otevřený a může způsobit zhoršní stavu. 

Dalším malérem je to, když někteří terapeuti začnou lidem povídat, že byli v minulosti vílami, anděly…je potom hrůza s takovými lidmi pracovat a vysvětlit jim, že byli obelháni. Některé případy takové sice jsou, ale lze se s nimi setkat velmi málo. Kde je tedy problém? Je to v dnešním pohledu na celou regresní terapii. Smějí se jí nejen lékaři a “odborníci”, ale i mnoho lidí, aniž by si takové sezení vyzkoušeli na nějakém svém problému. Tuto terapii nelze dnes legalizovat. Přitom bychom se vyhnuli takovým “odborníkům” , kteří jsou nekvalifikovaní, mají nedostatečnou praxi a kazí tak jméno těm, kteří svědomitě pracují. Kdyby byla tato metoda oficiálně uznána, předešlo by se lehce “všeumělům”. Tito terapeuti by museli projít zkouškami a poté by teprve mohli pracovat s klienty.  

Jak najít dobrého terapeuta? Nejlepší je něčí zkušenost a doporučení…lidé by také měli obezřetní, pokud se setkají s terapeutem poprvé. Měli by si uvědomit, že tomuto člověku je nutno důvěřovat – vždyť s ním řešíme svoje potíže, bolesti, intimní záležitosti – a to bez důvery nejde. Pokud se budete před terapeutem stydět, obávat se mu něco říct…je tato práce zbytečná. Terapeut je pro klienta osobou, u které hledá pomoc, je to osoba, která o Vás ví kolikrát víc, než Vaši nejbližší. Podstatnou věcí je, že vše co se mezi Vámi odehrává, tak musí zůstat jen mezi Vámi dvěma. Pokud Vy někomu sami řeknete, co jste dělali, co jste si prožívali, je to v pořádku, je to Vaše volba. Terapeut nesmí Vaše sdělení vynášet kamkoliv dál. Pouze, pokud mu dáte svolení, že může Váš problém zkonzultovat například s učitelem – mistrem a beze jména. Je to základní předpoklad etiky auditora. 

Pokud tedy potřebujete vyřešit svůj problém, je nutné se k tomu sami rozhodnout. Terapeut není jasnovidec (většinou) a proto je důležité, aby jste mu přesně sdělili, čeho se Váš problém týká a jak se projevuje. Spolupráce je nutná vždy z obou stran. Správný terapeut s Vámi zpracuje události, které jsou pro Vás nepříjemné, ale určitě Vás nechce trápit. Pokud však řešíme problém touto psychoterapií, je nutné si uvědomit, že se budeme dívat na problém. Je však lépe se na něj podívat a to nepříjmení zažít několik hodin, nebo možná víc sezení, než s tímto problémem žít celý život – a většinou ne jen jeden. 

  

9.3. 2011 

Dnes bych ráda napsala něco, o našem zdravotnictví. Naši lékaři si vydobyli zvýšení svých platů, proto očekávejme, že jejich přístup k “nemocným” bude také kvalitnější.  

Bohužel se stále setkávám s otřesnými případy toho, jak jsou lidé nešťastní a “nikdo” jim nedovede pomoci. Jde většinou o bolesti, jako jsou migrény, bolesti kloubů, ruky, záda atd. Jsou jim provedena vyšetření, po kterých je jim sděleno, že výsledky jsou negativní, nic se nenašlo. Copak takový člověk simuluje? Někdy se to stává, ale spíše přibývá pacientů, kteří trpí a jsou jim pouze předepsána analgetika, aby je to tolik nebolelo. Jak jednoduché. Mít “obyčejnou” migrénu zase taková legrace není. Člověk u ní může mít další potíže, než jen bolest hlavy. Může se objevit zvracení, silná nevolnost, chvilková ztráta zraku ap. Asi by se lékaři divili, že za migrénou je často porodní trauma, občas i nějaké “staré” úrazy. Stejné je to ovšem i s dalšími bolestmi. Bohužel je dnešní zdravotnictví neřeší a jak se zdá, ani řešit nechce. Stále se nedaří navázat na spolupráci s lékaři. Přitom o co by jim mělo jít, než o zdraví pacienta?  

Lehčí je vypsat recept, vyplnit doporučení na vyšetření, nechat člověka prosvítit, trochu píchnout…a co tak přemýšlet? Kdyby tato terapie byla tak bezcenná, jak si myslí, proč by jí lidé využívali? Ptala jsem se klientů, zda po tomto “uzdravení” sdělili lékaři, jak se problému zbavili. Odpovídali jeden po druhém, že ne, že by se jim lékař vysmál. Jak se tedy mají dozvědět, že něco funguje? Je to začarovaný kruh. Pokud by pokrok nešel dále, to bychom si dnes ¨ještě nechali pouštět žilou… 

Poslední dobou se mi ozývají pacienti psychiatrie. Dnes jsou naštěstí při té bídě léky, které působí trochu jinak, než ty, které se ordinovali tak před dvaceti lety. Neovlivňují dnes tolik vnímání a proto se dá s těmito klienty pracovat. Oni sami si hodně uvědomují, že jim jejich problém zůstal a nechtějí doživotně užívat léky, které mají nejen spoustu vedlejších účinků na organismus, ale neřeší hlavně jejich problém. Ani v tomto oboru se však neblýská na lepší časy. Psychiatr stanoví diagnózu a napíše recept. I diagnóza je někdy podivná, jako léčba. Setkala jsem se například se “Smíšenou depresivní poruchou”. Nevím, co si mohu pod touto diagnózou všechno představit. Dokonce pokud převezme takového pacienta jiný lékař, nebude vědět, čím vším tento člověk trpí.  

Od jedné klientky vím, že vnímá duše, které se pohybují v prostoru kolem nás. Jednou, při pobytu v psychiatrické léčebně prý viděla spousty duší, pohybujících se po chodbách a pokoji. Šla to sdělit sestře na oddělení a dostala se jí pěkná odpověď. “My o tom víme, ale ne každý je vidí, tak o tom neříkejte hlavně pacientům okolo. Mohlo by je to rozhodit”. Musela jsem se této odpovědi smát…Spousta pacientů psychiatrie nejsou blázni, jen jsou hodně vnímaví, ale nedovedou si s touto vnímavostí a dušemi okolo sami poradit. A na psychiatrických odděleních se skutečně hodně duší pohybuje. Nejen, že potřebují lidský organismus k pobytu mezi námi…ale také člověk – pacient, který má zastíněnou mysl silnými léky se nedovede přirozeně ochránit (to nedovede mnohdy ani zdravý člověk) a tím má u sebe duší, jako naseto. Lékaři pak jen předepisují silnější léky, když ten pacient najednou slyší hlasy…diagnóza schizofrenie je napsána hned. Zajímalo by mě, jak lékaři, psychiatrie i jiných oborů vnímají psychiku. Její pochody, čím je ovlivněná a jak funguje. Také jsem to nevěděla…ale dozvěděla jsem se to přečtením skvělých knih pana Dragomireckého. Pokud máte zájem, objednejte si je. První je Teorie osobnosti a druhou je Psychoterapie I. Koho tato terapie zajímá, měl by o ní asi vědět více. Obě knihy jsou dobře napsány, aby je pochopil i laik. Teorie osobnosti je trochu složitější, ale je podrobná, co se funkce psychiky týká, Psychoterapie I. je vlasně učebnicí základního kurzu. 

Závěrem bych ráda postrčila ty, kteří se trápí nějakým svým problémem…nebojte se, buď vyzkoušejte Hlubinnou abreaktivní psychoterapii, nebo se svého lékaře na vše ptejte. Proč Vám předepisuje určitý lék, jak dlouho ho budete užívat, jaké má vedlejší účinky. Nenechejte se odbýt! Jde o Vaše zdraví! Jde o Vás!